Vyzvídal jsem tehdy, kolik odvahy potřebuje čtrnáctiletá dívka, aby dala sbohem své rodině žijící ve slovenském městě Martin a vydala se do světa, ta Babeta, přesněji do Čech. Život ji zavedl na vícero míst, až se v roce 1994 usadila ve Slavonicích. Proto o sobě říká, že si připadá jako poměrně stabilní osoba. Za ta léta strávená u česko-rakouských hranic se stala součástí Slavonic natolik, že její obchod s designovým oblečením bývá znalci považován za oko hurikánu zdejšího společenského života. Koho že rozumím těmi znalci? No přece ty „umělce z Prahy nebo odkud, víš, takový ty za hranou," jak bylo odposlechnuto od jednoho z místních starousedlíků.

Kromě několika opravdových rodilých Slavoničáků vysedává v oku hurikánu (rozuměj: na pár židličkách rozmístěných před Bambittas shopem) pestrá společnost sem tam i opravdových umělců, sem tam i před hranou, přesněji však řečeno – svobodomyslných chalupářů původem z měst s výrazným porozuměním pro krásu okolní přírody a Babetinu kávu.

Hned na dosah od Bambittas Shopu je kavárna Atomica, z níž lze posedávajícím během dne donášet osvěžující nápoje, nikdo tu tedy nestrádá žádným nedostatkem. Tedy v těch pár měsících, kdy Slavonice zaplavují zejména muži a ženy středního věku navlečení do dresů z lycry a sedlající své bicykly. To je to období, kdy má smysl zabývat se nějakým obchodováním, ať již designérským nebo kavárenským.

A v tu dobu také Babeta vystrojí své galapředstavení. Módní přehlídku z fundusu její designové nabídky! Umělkyně, ty za hranou, se změní v modelky, po červeném koberci defiluje jedna róba za druhou, hudba hraje. Nakonec všichni naskáčou na „tu kašnu" a paní ředitelka se k nim vydá a shromážděný dav aplauduje. A pak zůstává a namísto aplaudování se věnuje tanci, konverzaci, popíjení. Prostě fešta na maloměstě.

Ne vždy však byl Bambittas Shop umístěn vedle Atomicy, tedy naproti kašně na slavonickém Horním náměstí. Historicky se nachází již na pátém místě – jednou byl umístěn dokonce u Babety doma, jinak vždy v nájmu. A jak víme, nájem lze z různých důvodů vypovídat a tím krámku sbírat půdu pod nohama. Provozovatelka obchodu si pak musí vyhledat místo nové. Což v zásadě znamená, že se musí postavit před prostor, který ve chvíli přebírání nevypadá vůbec designově a mnohý by při představě potřebné rekonstrukce upadal do mrákot.

Ale ne tahle Babeta. Ta si v prvé řadě udělá menší archeologický průzkum, aby během své rekonstrukce zachovala co nejvíce původních prvků, pak si vykasá rukávy, nasadí respirátor, k tomu pracovní rukavice, vezme brusku nebo jakého čerta a celou zimu na prostoru vyšívá, aby mohla s úderem pozdního jara otevřít, navézt svůj sortiment a být k dispozici náročným zákazníkům. Ti nejvíc nadšení skutečně nakupují, ale často někdo jen zajde, probere se vystavenými modely, pojme věc jako návštěvu neprodejní galerie a s úsměvem na rtech vyjde ven za svým dalším programem. Babetin obchod totiž dělá dobrou náladu. A venku před krámem jsou ty židličky, z nichž do jihočeského slunce mžourají různí výstředníci a nezávazně se baví. Někdo po celý den. Ráno přijde a až večer odejde.

Jednou vám takhle sedím před Bambittasem s jedním slavonickým a říkám: „Ty máš ale nápaditě vymalovanou chalupu, kde jsi sehnal tak šikovného řemeslníka?" „No to tady Babeta," zní odpověď. Tak se otočím k druhému majiteli místní svérázné galerie a říkám: „To musela být ale práce, dát takový dům dohromady..." „Ále, s Babetinou pomocí se to zvládnout dalo," usměje se tázaný. A to nezapomínejme, že po rozhodnutí zakotvit po všem tom putování po Čechách právě ve Slavonicích si to děvče zde pořídilo i dům pro svoji rodinu. Ovšemže ho pak od základů předělalo a upravilo do nezaměnitelné podoby. Včetně zahrady, na které se tyčí kostel Nanebevzetí Panny Marie.

A ten život plyne a plyne.

Po odchodu z rodného města zakotvila Babeta na Střední umělecké škole sklářské v Kamenickém Šenově, tedy poměrně hluboko v severních Čechách, odkud se přes Prahu dostala na obdobně hluboký slavonický jih. Kromě všech těch, co u ní objednávají kávu a hřejí se na vlně její konstantně dobré nálady, se stará i o syna a dceru. A o to, aby každičký den, dokud to jen počasí umožní, vyrážela na blízký lesní rybník zvaný Dědák a tam se svlažila. Když nastane zima a její obchod zákonitě zeje prázdnotou, vydává se třeba na padesát kilometrů vzdálený státní zámek Červená Lhota, kde se společně s dalšími zručnými lidmi podílí na restaurování tohoto objektu. To tak nějak samo sebou zvládá také.

A vedle toho i malovat hrnky z mařížské dílny. A právě malování hrnků ji přivedlo mezi slavonické. Nejdřív malovala v pražské základně mařížské keramiky na Plzeňské, pak už rovnou ve Slavonicích, přesněji přímo v blízké magické vísce Maříži. „Jakže to bylo s tím přestěhováním do Slavonic?" ptám se. A Babeta spouští, že si vzala v Praze na starost útulkového psa. No a řekněte, má snad pes radost ze života v Praze? Babeta usoudila, že nikoliv a že právě snaha dopřát psu lepší život byl pro ni dobrý motiv sebrat se a zkusit žít v poklidném a přírodou obklopeném maloměstě. Přijela na měsíc, pak na celé prázdniny, a nakonec zůstala desetiletí.

Nikdo z umělců, takových těch za hranou, si už Slavonice bez Babety, jejího krámku a jejích letních módních přehlídek nedokáže představit.


Text: Štěpán Kafka
Fotografie: Alexandra Široká