Silnice stíněná letitým stromořadím se ladně vine malebným česko-moravsko-rakouským pomezím, oči s radostí kloužou po měkkých oblinách krajiny, od šťavnaté zeleně luk k syté modři vysokého letního nebe. Zemský ráj to na pohled! Když první houslista vídeňských filharmoniků Milan Šetena řeže zákruty okresky vlnící se od Slavonic k Novým Sadům na své sajdkáře Jawa 250 z roku 1958, v uších mu zní Pátá symfonie Gustava Mahlera. „Je to hudba, která se ke zdejší krajině dokonale hodí právě pro její rozmanitost a hudební malebnost. Ne nadarmo se nazývá monumentální symfonií života," říká Šetena.

V Nových Sadech mají Šetenovi už téměř tři desetiletí chalupu, kam unikají z velkoměstského ruchu Vídně, kdykoli to jen jde. Víska s jedinou ulicí o třiceti číslech popisných se nejspíš pyšní světovým unikátem: mimořádnou hustotou výskytu špičkových hudebníků. „O pár chalup vedle je klavíristka Marie Vigilante – Pospíšilová, faru na konci vesnice před pár lety koupili manželé Teuffelovi, houslistka a violista ze Stuttgartu, tenhle dům patří violistovi Filipu Waulinovi, letitému kamarádovi ještě z pražské konzervatoře a dnes i kolegovi z filharmonie," komentuje procházku návsí houslista. V nedalekých Slavonicích má dům Šetenův další spolužák a kolega violoncellista Jonáš Krejčí, člen Pražákova kvarteta.

„Před lety jsme dokonce s kolegy založili slavonické Shulhoffovo kvarteto," vzpomíná. Přestože těleso se časem rozpadlo, hudebníci, kteří se svými domovskými orchestry vyprodávají přední koncertní sály světa, se pořád čas od času scházejí na komorních bytových koncertech ve Slavonicích. „Posledně jsme uspořádali benefici, když bylo potřeba vybrat peníze na invalidní vozík pro místní holčičku. Pozvánky nebyly nutné, termín a místo konání se roznesly místní šeptandou," říká Milan Šetena.

Vedle libůstek pro radost se muzikanti před třemi lety rozhodli do kouzelné atmosféry renesančních Slavonic zasadit i prázdninové mistrovské kurzy pro nadějné mladé talenty. Formát intenzivních letních přípravek vedených zkušenými interprety je standardní součástí profesních drah všech ambiciózních muzikantů. Pro samotného Milana Šetenu byla kdysi podobná přípravka osudovou. „V srpnu v roce 1988 jsem odjel do Luzernu na mistrovské kurzy. S kolegou Liborem jsme byli oficiálně vysláni ministerstvem kultury, které nám tenkrát umožnilo výjezd a zařídilo výjezdní doložku. Tu mám dodneška schovanou. Je v ní razítko z překročení státní hranice při odjezdu na Západ. Razítko z návratu však chybí," vzpomíná Šetena.

Tenkrát jednadvacetiletý houslista totiž místo návratu do socialistické vlasti zůstal ve Vídni, kde začal studovat u slovutného profesora Alfreda Staara. Zadarmo. „Nic po mně nechtěl, ale všechny hodiny si zapisoval pro pozdější vyrovnání." Po roce přišla pozvánka na konkurz do Vídeňské filharmonie, která už dekády patří k nejuznávanějším symfonickým tělesům na světě. „Datum si pamatuji přesně. Bylo to 3. ledna 1990. Už bylo po revoluci a býval bych směl na Vánoce domů, ale řekl jsem si, že dokud ve Vídni nevyhraju konkurz do filharmonie, tak se do Československa nevrátím. Prostě si to ve Vídni musím zasloužit."

Později, už jako první houslista filharmonie, přijal pozvání někdejšího pedagoga, aby se coby lektor podílel na letních kurzech u Triglavského národního parku ve Slovinsku, kde měl profesor Staar chalupu. A přestože duchovní otec projektu před začátkem prvního ročníku nečekaně zemřel, jeho žáci a asistenti kurzy v Trentě s úspěchem vedli další šestnáct let. „Když od nás před časem odstoupil hlavní sponzor, rozhodli jsme se přesunout právě do Slavonic," konstatuje Šetena.

To bylo před třemi lety. Těch pár sezón, navíc poznamenaných covidem, stačilo, aby se pověst o mimořádné atmosféře a vysoké úrovni slavonických kurzů roznesla do globální hudební komunity. Frekventanti mezinárodních hudebních mistrovských kurzů se tak koncem letošních prázdnin sjedou do Slavonic z celého světa. „Vybírali jsme z přihlášek zájemců z 21 zemí, nakonec se tady potkají hudebníci devíti národností," říká zakladatel akce.

Každý účastník získá denně k individuální lekci i další dvě hodiny výuky v rámci komorních těles, které lektoři na začátku sestaví. „Zásadní pro každého interpreta je technicky zvládnout těžká místa; dokázat je správně zanalyzovat a naučit se vhodná cvičení, kterými ušetří čas," popisuje Šetena.

Týdenní intenzivní přípravka může nadějné hudebníky výrazně přiblížit k jejich profesnímu snu – angažmá ve světově renomovaném orchestru. „Když u účastníků kurzů vidíme potenciál, doporučíme slavonické frekventanty do Orchestrální akademie Vídeňské filharmonie," podotýká houslista. Z uplynulých ročníků se do ní dostali už tři účastníci.

Milan Šetena sám cvičí několik hodin denně i o prázdninách. „Pořídil jsem si nový nástroj, kopii slavného modelu cremonských houslí z dílny Guarneri, tak jej rozehrávám," zálibně předvádí elegantní instrument. Prázdniny mu ostatně skončily už koncem července, kdy se každoročně v Mozartově rodišti rozjíždí Salzburský hudební festival, nejvýznamnější akce svého druhu vůbec. A na té Vídeňská filharmonie nemůže chybět. V hudebním světě bývá specifičnost a jedinečnost orchestru zmiňována často. „Sám jsem jinde nehrál, takže srovnávat technické a zvukové odlišnosti Vídeňské filharmonie a jiných těles je pro mě obtížné. Víte, co je ale nejdůležitější? Poslouchat se s kolegou u pultu navzájem. To je jedna z tradic, kterou přenášejí starší kolegové na mladší a my se ji taky snažíme vštípit účastníkům našich letních kurzů. Vznikne pak intenzivní propojení a výsledkem je mnohem homogennější zvuk."



Text: Bibiana Beňová
Fotografie: Erika Tikan