A kdy přišla do tohoto jihočeského městečka Olga? Vše začalo tím, že se rodilá Pražačka v osudovém víření seznámila s charismatickým Zdeňkem Žampou, jedním ze členů divadla Sklep. Přitom se mezi Sklepáky na přelomu osmdesátých a devadesátých let dle svých slov „jenom mihla". No, to se tak někdy stává. „Dlouho jsem je zpovzdálí sledovala a v pravou chvíli jsem se do toho vložila."

Právě v době, kdy se Olga mihla Sklepem, začaly se na území Slavonic dít věci – osobní vzpoura vůči režimu poháněná buřičskou náturou Sklepáků. Tehdy totiž Žampič, jak se Zdeňkovi přezdívá, společně s dalšími členy divadla kupoval dům, který je dnes známý jako Besídka. „Dům chtěli pořídit jako výraz fanfarónství a hurónství. A nadto měli aspoň legitimní důvod k tomu, aby mohli jezdit dělat bordel do pohraničí. Když tak majitelé Besídky přijeli na víkend, v pohotovosti byly všechny džípy i hlídací psi," vypráví Olga. Besídka tehdy nesla ještě pracovní název Sklepovský palác.

Svůj vlastní slavonický palác však mohla hrstka nadšenců z divadla Sklep koupit jedině díky tomu, že Žampič měl v tomhle pohraničním městě trvalé bydliště. Vyrůstal v domě s gotickými základy, z jehož oken se otevíral výhled právě na Besídku. Zapomeňte ale na malebný domek, který můžete obdivovat při svých toulkách po Slavonicích dnes. Tehdy šlo o ruinu s propadlým stropem, které z okapů vyrůstaly břízy. Přesto z ní vyzařoval příslib nadějných zítřků. Nebo alespoň příslib toho, že budou mít Sklepáci kde vyřvávat své oblíbené heslo: smrt komunismu.

Besídka si vysloužila nové majitele v roce 1988 a Olga se odstěhovala do Slavonic v roce 1991. „Přišla jsem sem s prvním břichem. Se Žampičem jsme spolu byli velmi krátce," vzpomíná Olga. Těhotenství přišlo v době, kdy už za sebou Besídka měla první budovatelské období. Její dveře se otevřely v červnu 1990 a Olga se společně s Lenkou Vychodilovou a dalšími ženami z české umělecké scény stala součástí „zvláštní sestavy kuchyňského personálu". Na podzim téhož roku otěhotněla a v roce 1991 nastoupila na mateřskou do Slavonic.

Přesídlení se však neobešlo bez pochybností a rozvažování. Pochopitelně, nešlo přece o jednoduché rozhodnutí. Celý Olžin život byl v Praze; měla tam rodinu i všechny přátele. A jestli vám dnes připadají Slavonice jako, no, řekněme to kulantně – bohem zapomenuté místo – představte si, jak musely na mladou ženu působit na začátku devadesátých let.

K rozhodnutí o přestěhování nakonec významně přispěl Kryštof Trubáček, výtvarník a blízký přítel tehdy nově pučící rodiny Žampů. Ten kategoricky prohlásil, že rodina musí být pohromadě a koupil jeden ze slavonických domů, jež se k sobě tísní pod Městskou věží. „Kryštof nechal opravit koupelnu, zařídil ústřední topení, a když vše nachystal, umístil nás do kamarádského nájmu. Prostě to byla taková novomanželská investice. Žampič, ten totiž moc neřešil, kde a jak bude rodina bydlet, protože měl plnou hlavu Besídky a té hromady práce kolem."

Čas plynul a Olga začala pozvolna srůstat s městem. Co si z něj brala, to mu začala vracet svou přičinlivostí. „V roce 1994 přišla do Slavonic Zuzana Krajčovičová (pozn. red.: výtvarnice a blízká přítelkyně Sklepáků), a jelikož Žampič jako domorodec věděl všechno – od toho, kde najít hadry až po to, kde sehnat šikovné řemeslníky – šla za ním pro radu, kde by si mohla zařídit krejčovskou dílnu. Dopadlo to tak, že Žampič řekl spoustu věcí mně se slovy ‚Vyřiď to Zuzce'."

Olga se tak z prostředníka proměnila na Zuzaninu blízkou přítelkyni a společně založily textilní dílnu. „Já jsem měla na starosti organizování a částečně jsem zajišťovala odbyt, Zuzka řídila švadlenky a společně jsme zaštítily výrobu. Ale na začátku to bylo celé dost na koleni, jelikož jsme si pronajímaly příšernou dílnu bez topení, no úplný středověk."

Postupem času se ale objevila další dobrá duše. Grafik Stanislav Vít měl ve dvoře svého domu velkou dílnu, kterou ženám pronajal, aby si v ní mohly vytvořit manufakturu se vším všudy. Jenže i přes příznivý vývoj událostí se Olga se Zuzkou po čase „rozprdly". „Obě jsme totiž měly pocit, že jedna je pro společnou věc důležitější než ta druhá. Takže jsem nakonec vyklidila pole, ale se Zuzkou nám celá tahle situace dlouho ležela v žaludku. Začala tak jedna z mnoha zdejších bouří, kdy se mnou v Besídce nemluvila ani klika od dveří."

Olga ale dodává, že nakonec všechno dobře dopadlo a po nějaké době se se Zuzanou k velké oboustranné úlevě usmířily. Olga si navíc díky svému působení v textilní manufaktuře uvědomila, že je asi organizačně schopná. A že by nebylo od věci tyhle schopnosti přetavit v něco užitečného. „Kromě toho, že jsem úspěšně navazovala spolupráce, strávila jsem spoustu času cestováním po všemožných městečkách, díky čemuž jsem viděla, že se v každém z nich odehrává kulturní život – divadla, výstavy, koncerty. A ve Slavonicích bylo úplně mrtvo."

Právě tohle slavonické mrtvo přivedlo Olgu k založení občanského sdružení Slavonická renesanční společnost. „Společně se dvěma místními holkami jsme začaly dělat to, co nás bavilo. Měly jsme děti, takže jsme program orientovaly hlavně na ně – divadla, malování, výlety… Občanské sdružení začalo vlastně jako zábava, vyžití pro nás. Nebyla v tom žádná ambice někoho napravovat, něco budovat."

I tak se ale postupně budovalo. Aktivity se nabalovaly, židle přibývaly a společně s tím se zvyšovala potřeba mít opravdové zázemí – nejen pro uskladnění těch židlí. „Jako sdružení jsme sice měly pronajatý prostor, ve kterém je dnes kavárna Kafe hrnky, ale majitel nám dával smlouvu vždy jen na rok. Zároveň jsme chtěly mít místo, které bude naší výkladní skříní. Takže jsme s holkami chodily po Slavonicích a hledaly, co je volné." Slavonické renesanční společnosti ale nikde nevyšli vstříc. Až jednoho dne v roce 2001…

„Přišli jsme se, i se Žampičem, podívat na bývalý Deutsches Haus. První dojem? Nejodpornější místo, jaké jsem kdy viděla. Dům byl hodně dlouho zavřený, takže to byl vážně odporný kulturák se vším tím smradem. Žampič byl se svým názorem hodně rychle hotový. Prohlásil jenom ‚No tohle ne. To ani náhodou!' Mám dokonce i jeho fotku, kdy rozhodně odchází, jednou nohou ve dveřích."

Jenže. I přes všechen ten nános odpornosti a smradu měla stavba nezaměnitelné kouzlo utkané ze silné meziválečné historie: Německý dům byl slavnostně otevřen v roce 1932 a stal se středobodem významných společenských událostí v této oblasti. „Nejprve zde působili mírní Němci, jenže jejich rétorika se přelila do nacionalismu, který se postupně otočil do extrémních poloh. Později tudy prošli všichni novoosídlenci, jako další zde hřímali komunisti, jelikož v domě byl jediný velký sál ve městě. Díky tomu se tady dvacáté století odehrávalo dost intenzivně. Stavby z minulého století na slavonickém náměstí nikdo nepotká. A tenhle dům je unikátní právě v tom, že ve svých zdech má tyhle události – čisté, tragické dvacáté století. Připadá mi jako takový němý svědek všeho dosavadního dění." Není se tak čemu divit, že ve „Spolkáči" straší. Konkrétně prý na pánských záchodcích, kde sám od sebe splachuje pisoár, který má reagovat jen na tepelné čidlo.

Zázemí pro Slavonickou renesanční společnost se tedy našlo. Sice v chátrajícím stavu, který vyžadoval kompletní rekonstrukci, ale zato s jedinečným geniem loci. Olga společně s dalšími nadšenci postupně přivedla prostory domu k životu, ale v roce 2004 do jejich snah zasáhlo samo město, které vypovědělo smlouvu o spolupráci na oživování domu a zamítlo žádost o další pronájem s cílem postupného obnovování.

„Celou dobu jsme usilovali o to, aby dům zůstal obecní. Netoužili jsme po tom, aby byl náš. Ale když město takto otočilo, snažili jsme se vyjednat alespoň symbolickou cenu, jelikož jsme měli v plánu zde vytvořit veřejný prostor." Nepochopení radnice však nic nezměnilo. Město vypsalo na dům veřejnou soutěž, ve které ho nabízelo k prodeji za dva miliony. Mohl se tak přihlásit naprosto kdokoliv. Vážný zájemce byl však jen jeden, ale nakonec svou nabídku stáhl, a Slavonická renesanční společnost tak mohla dům koupit.

Po zadlužení nastala kalvárie, jelikož občanské sdružení začalo usilovat o dotaci na kompletní rekonstrukci. „Od roku 2007 do roku 2012 jsme žili mezi papírováním a vyřizováním. Dotace měla pokrýt devadesát procent nákladů, my museli samozřejmě doplatit těch zbylých deset. Víte, my tady ve Slavonicích nejsme žádní boháči. Tady se živit a nějak důstojně existovat není žádná legrace. Museli jsme tak zastavit vlastní dům, lidé ze správní rady něčím ručí soukromě, peníze jsme postupně sháněli po troškách, ale neměli jsme žádné velké donátory," vysvětluje Olga.

Na konci vší té kalvárie stála ale vidina výsledku, na který budou moci být všichni zúčastnění hrdí. V roce 2009 byl hotový plán přestavby, základní stavební kámen se položil v roce 2012 a v roce 2013 se dveře Spolkového domu slavnostně otevřely veřejnosti. „Architektům se podařilo vložit do starého objektu vrstvu moderní architektury, takže se tu potkává dvacáté první století s tím minulým."

Spolkový dům je dnes, po osmi letech od otevření, místem setkávání. Olze a dalším lidem ze Slavonické renesanční společnosti se podařilo vytvořit opravdu úctyhodnou výkladní skříň, po které dlouho toužili. „V létě tady pořádáme večerní koncerty na dvoře, prostory si od nás pronajímá hudební dílna nebo Pro Art festival, zázemí tu má taky filmový Slavonice Fest, takže to tady hodně a hezky žije," vyjmenovává Olga.

Spolkový dům ale slouží jako zázemí komukoliv, kdo zatouží po klidném útočišti na konci světa. „Zrovna před nedávnem sem přijel na víkend ateliér architekta Štěpána Valoucha, s nímž jsme dělali přestavbu. Potřebovali se totiž někam uklidit, aby se mohli pořádně soustředit. Během tří dnů tady prý udělali mnohem víc práce, než kolik by jí stihli v Praze."

Je pravda, že ve Slavonicích má člověk pocit, jako kdyby kráčel po podhoubí, které vybízí k soustředění na tvůrčí činnost. Možná právě proto tohle pohraniční město už tři dekády přitahuje spoustu zajímavých lidí, a ti se postupně stávají jeho neoddělitelnou součástí. Olga v této souvislosti začíná vyprávět, jak do Slavonic jeden geomantik přišel.

„Jmenuje se Jan Tajboš a kromě výtvarnictví se věnuje hledání energetických míst na povrchu země. Když tu byl, říkal, že se v téhle oblasti přes sebe překrývají zemské desky, což vytváří spoustu energie. Ta se dá uvolnit pomocí takzvané geopunktury, kdy se do těchto významných bodů umístí objekty, skrze které pak může energie vyvěrat." Olga sice neví, kolik je na téhle teorii pravdy, přesto mi ukazuje zvláštní objekt ve tvaru houby kousek za potokem protékajícím na hranici pozemku Spolkového domu. „Od ‚houby' vede linie slavonické energie, která končí u kašny na náměstí. A právě na téhle linii stojí náš Spolkový dům."

Na závěr ale Olga dodává, že na jakémkoliv kouzlu místa mají vždy podíl lidé, kteří v něm žijí. „Ve Slavonicích je hmatatelný kontrast místního obyvatelstva a ‚náplavy' – právě to tady vytváří chemickou reakci, která je sice někdy nepříjemná, ale stále jde o proces, na jehož konci je vždy nějaké polepšení pro všechny zúčastněné. A to mi vždycky přišlo zajímavé."

Text: Sára Goldbergerová
Fotografie: Alexandra Široká, Tomáš Souček