Zdeněk Žampa (Žampič): Byli jsme věrozvěsti kapitalismu ve Slavonicích
Se Zdeňkem Žampou, kterému nikdo neřekne jinak než Žampič, jsme se potkali v Prezidentském apartmá hotelu Besídka. Celý dům je totiž protknutý minulostí, která se zde na konci 80. let mohla začít odvíjet z velké míry právě díky Zdeňkovi a která významně určila jeho životní směřování – Besídka tak byla pro výběr místa na seznámení jediná volba. Zdeněk nás po příchodu zdraví svým typickým „Tě péro" a bez varování spouští vyprávění s kadencí samopalu.
„Já jsem ve Slavonicích rodák – tady jsem se narodil, chodil jsem tu do školy, no a přímo támhle v tom domě jsem vyrůstal," ukazuje z okna Besídky na protější dům s fasádou zdobenou zlidovělým sgrafitem. „V roce 1991, když jsme rekonstruovali Besídku, restaurátoři zjistili, jakou vzácností se honosí fasáda mého rodného domu s číslem popisným 528. Bratr ji chtěl tehdy zabílit, už měl dokonce nachystanou špachtli. Ale když ho restaurátoři viděli, řekli mu ‚Bacha, vole, tady to je renesanční omítka!' Takže bratr toho nechal a my začali šudlat. A zanedlouho jsme objevili, co všechno se pod nátěrem dochovalo," vykládá zapáleně Zdeněk a nahání nás k oknu, abychom si tu fasádu důkladně prohlédli.
Díváme se na sgrafito z roku 1550, které je unikátní tím, že jsou na něm vyobrazeny světské motivy. „Jinde vidíte samý Jonáše s velrybou, Kainy a Ábely, didaktický výjevy z Genesis. Jenže tady to je jinak. Poslední výzkumy soudí, že parta, co dělala fasádu na domu číslo 517, toho parádníka, který patřil za doby největšího renesančního boomu bohatýmu měšťanovi, melouchem udělala fasádu taky řezníkovi. Tady ty motivy jsou totiž řeznický – támhleten drží kozla za ocas, další krmí prase," ukazuje nadšeně na jednotlivé postavy na fasádě. Pak zvážní a dodá s patřičnou hrdostí, jak při analýzách chemické vrstvy fasády domu číslo 517 a jeho rodného domu číslo 528 vyšlo najevo, že složení obou je takřka totožné. Proto se usuzuje, že dvojici fasád dělali totožní řemeslníci.
Ze Slavonic do Prahy a zase zpátky
Po tom, co nám Zdeněk představil svůj rodný dům, se opět vracíme k tomu, jak to bylo s Besídkou. „Po průmyslovce v Budějicích jsem šel na vysokou školu do Prahy, kde jsem se v kruhu sešel s Davidem Vávrou. V době, kdy jsme se poznali, bylo divadlo Sklep ještě jen taková lokální zvláštnost. Já byl na představeních za diváka, ale od roku 1978 jsem se už prezentoval v menších rolích. Vlastně jsem vlítnul do Sklepa jako první přespolní. Jinak to tam byl samej Pražák. Kdo byl větší kopyto, ten měl větší šanci se do Sklepa dostat. No, a já byl docela velký kopyto," vzpomíná s úsměvem Zdeněk.
Po tom, co nám Zdeněk představil svůj rodný dům, se opět vracíme k tomu, jak to bylo s Besídkou. „Po průmyslovce v Budějicích jsem šel na vysokou školu do Prahy, kde jsem se v kruhu sešel s Davidem Vávrou. V době, kdy jsme se poznali, bylo divadlo Sklep ještě jen taková lokální zvláštnost. Já byl na představeních za diváka, ale od roku 1978 jsem se už prezentoval v menších rolích. Vlastně jsem vlítnul do Sklepa jako první přespolní. Jinak to tam byl samej Pražák. Kdo byl větší kopyto, ten měl větší šanci se do Sklepa dostat. No, a já byl docela velký kopyto," vzpomíná s úsměvem Zdeněk.
Praha pro Zdeňka znamenala i místo, kde se poprvé setkal s lidmi, jejichž rodinám režim sebral „fabriku" nebo je jinak osudově postihl. V době vrcholné zatuchliny 80. let, jak Zdeněk označuje roky těsně před převratem, si stále více uvědomoval, jak nepřijatelné je poddat se budování kariéry ve společnosti, která je postavena na lži. „Na konci 80. let jsme svůj statečný odpor dávali najevo hlavně vysedáváním v hospodách. Kašlali jsme na to, co se dělo venku, systému jsme se vysmívali a z čeho šlo udělat karikaturu, do toho jsme šli. A tak jsme se, jak se říká, prosadili."
Postupně tak ve Sklepě vzniklo velmi pevné souručenství – zdaleka však nešlo jen o předvádění se na prknech, která znamenají svět. Patřily k tomu všechny ty pivní běhy, sjíždění řek, hokeje, fotbaly, běžky, jizerské padesátky. A hlavně rozruch všude, kam se přijelo. V tehdejším Československu by se těžko našlo lepší místo, kam by se dalo jezdit vyřvávat oblíbený slogan „smrt komunismu", než jsou Slavonice. Místo, jehož obyvatelé měli ostnaté dráty málem u postele a přímo z kuchyně výhled na železnou oponu. Jak příhodné, že Zdeněk pocházel právě z tohoto místa.
Slavonice byly na konci 80. let známé především mezi odborníky na historii a architekturu. „Znalci už tehdy věděli, že je to malá Telč. A taky se vědělo, že tady byl do roku 1961 vojenský prostor a že tady máme bolševické pohraničí. Ale Sklepýši Slavonice neznali, takže jsem je sem – jako správný ambasador svého města – pozval. Předpokládal jsem, že z toho budou okouzlený," vypráví Zdeněk.
Postupně tak ve Sklepě vzniklo velmi pevné souručenství – zdaleka však nešlo jen o předvádění se na prknech, která znamenají svět. Patřily k tomu všechny ty pivní běhy, sjíždění řek, hokeje, fotbaly, běžky, jizerské padesátky. A hlavně rozruch všude, kam se přijelo. V tehdejším Československu by se těžko našlo lepší místo, kam by se dalo jezdit vyřvávat oblíbený slogan „smrt komunismu", než jsou Slavonice. Místo, jehož obyvatelé měli ostnaté dráty málem u postele a přímo z kuchyně výhled na železnou oponu. Jak příhodné, že Zdeněk pocházel právě z tohoto místa.
Slavonice byly na konci 80. let známé především mezi odborníky na historii a architekturu. „Znalci už tehdy věděli, že je to malá Telč. A taky se vědělo, že tady byl do roku 1961 vojenský prostor a že tady máme bolševické pohraničí. Ale Sklepýši Slavonice neznali, takže jsem je sem – jako správný ambasador svého města – pozval. Předpokládal jsem, že z toho budou okouzlený," vypráví Zdeněk.
A tak se jednou sklepovská parta vydala na jih, kde jim byl útočištěm tehdy ještě Zdeňkův rodný dům. A okouzlení opravdu nastalo. Konkrétně při pohledu z oken, před nimiž se rozprostírala Besídka. Dům i přes svůj žalostně zchátralý stav vábil podmanivou atmosférou. „Sgrafito na fasádě, které je mimochodem nejstarší figurální na sever od Alp, opadávalo, dům byl prorostlý stromy, byly v něm propadlý stropy. Hned jsme ale viděli, že má úplně evidentní hodnotu – evropskou, světovou, vesmírnou! Takže jsme si řekli, že s tím musíme něco udělat. Že i kdybychom dům třeba jenom ošetřili, aby do něj neteklo, spácháme tím pozitivní kulturní počin. Dobrej skutek."
Právě díky tomu, že je Zdeněk slavonickým rodákem s trvalým bydlištěm, mohl dům v dezolátním stavu společně s dalšími poučenými investory z divadla Sklep koupit. „Samozřejmě nás napadlo, že nám bolševici dům stejně někdy vezmou, nikdo ještě neviděl na konec tunelu. Ale i kdyby se tak stalo, pořád jsme mohli žít s vědomím, že jsme ho zachránili před úplnou zkázou," pokračuje Zdeněk. Psal se však již rok 1989, atmosféra „zahnívala" a revoluce byla na spadnutí. Sklepáci se do Slavonic stahovali na pracovní „subotniky", během kterých za denního světla dle svých schopností pracovali na domě a po večerech se opíjeli a kvalifikovaně zlobili.
Právě díky tomu, že je Zdeněk slavonickým rodákem s trvalým bydlištěm, mohl dům v dezolátním stavu společně s dalšími poučenými investory z divadla Sklep koupit. „Samozřejmě nás napadlo, že nám bolševici dům stejně někdy vezmou, nikdo ještě neviděl na konec tunelu. Ale i kdyby se tak stalo, pořád jsme mohli žít s vědomím, že jsme ho zachránili před úplnou zkázou," pokračuje Zdeněk. Psal se však již rok 1989, atmosféra „zahnívala" a revoluce byla na spadnutí. Sklepáci se do Slavonic stahovali na pracovní „subotniky", během kterých za denního světla dle svých schopností pracovali na domě a po večerech se opíjeli a kvalifikovaně zlobili.
Věrozvěsti kapitalismu
A pak přišla vysněná revoluce. Svoboda. Čerstvou republikou se valila vlna nesmírné euforie. Už bylo zřejmé, že bolševici Besídku nezabaví a že konečně nastala doba, kdy začne dávat smysl zabývat se budoucností. „Hlavní rozhodnutí se seběhlo při natáčení filmu Kouř. To bylo – přesně vám to řeknu – dne 15. ledna 1990. Dělali jsme s Honzou Boháčem jakési křoví. Natáčení čehokoliv je vždycky velká otrava, samé prostoje, furt na něco čekáš. Takže jsme zrovna čekali v podzemí Paláce Škoda, když ke mně Boháč přišel a řiká ‚Hele, Žampiči, u Slavonic otevřou přechod do Rakouska, tak uděláme z Besídky hospodu a rozjedem to tam.' A tak jsme si na to plácli."
A pak přišla vysněná revoluce. Svoboda. Čerstvou republikou se valila vlna nesmírné euforie. Už bylo zřejmé, že bolševici Besídku nezabaví a že konečně nastala doba, kdy začne dávat smysl zabývat se budoucností. „Hlavní rozhodnutí se seběhlo při natáčení filmu Kouř. To bylo – přesně vám to řeknu – dne 15. ledna 1990. Dělali jsme s Honzou Boháčem jakési křoví. Natáčení čehokoliv je vždycky velká otrava, samé prostoje, furt na něco čekáš. Takže jsme zrovna čekali v podzemí Paláce Škoda, když ke mně Boháč přišel a řiká ‚Hele, Žampiči, u Slavonic otevřou přechod do Rakouska, tak uděláme z Besídky hospodu a rozjedem to tam.' A tak jsme si na to plácli."
Oba podnikavci měli rozeběhnuté inženýrské kariéry v Praze, přesto 20. ledna přijeli autem Jana Boháče do Slavonic, vytáhli ze zatuchlých matrací dvacet tisíc korun a jali se uskutečňovat své budovatelské plány. Tedy rozjet hospodu, co jiného taky. „Pustili jsme se do toho s nadrženou silou a jasnou vizí. Bylo nám třicet tři a tvořili jsme opravdu náramnou dvojici – já bláznič, kterej přitahuje lidi; Boháč kapitalista, kterej umí všechno spočítat." Zdeněk zdůrazňuje, že se stali slavonickým úkazem: první soukromí podnikatelé z masa a kostí. Živnostenský zákon a s ním rámec pro povolené podnikání totiž začal platit až od dubna. „Byli jsme věrozvěsti kapitalismu ve Slavonicích."
Hospoda Besídka otevřela své dveře, nad nimiž zářila Najbrtova neonová hvězda, 15. června 1990. „Stávalo se, že kolem jeli nějaký cizinci, a když zahlídli tu naší mámivou hvězdu, brzdili u ní smykem… A pak tady zůstali třeba tři dny." A i když měl po převratu každý volnost a lidé mohli začít zhluboka dýchat a třeba se i rozutéct do světa, po nějaké době začalo sklepákům to jejich pověstné souručenství chybět a místem setkávání se stala právě Besídka. „Začali jsme tu pořádat Mezinárodní letní školu duchovního experimentu, takže se do Slavonic mohli sjíždět umělci a všichni ti, pro které byla ta naše jinakost vábivá. Z hospody se stalo takové komunitní centrum, protože ta jednoznačná svoboda, divokost a přiznání se k Evropě přitahovala podobně smýšlející jedince. A koumouši, ti radši chodili na druhý straně chodníku."
Hospoda Besídka otevřela své dveře, nad nimiž zářila Najbrtova neonová hvězda, 15. června 1990. „Stávalo se, že kolem jeli nějaký cizinci, a když zahlídli tu naší mámivou hvězdu, brzdili u ní smykem… A pak tady zůstali třeba tři dny." A i když měl po převratu každý volnost a lidé mohli začít zhluboka dýchat a třeba se i rozutéct do světa, po nějaké době začalo sklepákům to jejich pověstné souručenství chybět a místem setkávání se stala právě Besídka. „Začali jsme tu pořádat Mezinárodní letní školu duchovního experimentu, takže se do Slavonic mohli sjíždět umělci a všichni ti, pro které byla ta naše jinakost vábivá. Z hospody se stalo takové komunitní centrum, protože ta jednoznačná svoboda, divokost a přiznání se k Evropě přitahovala podobně smýšlející jedince. A koumouši, ti radši chodili na druhý straně chodníku."
Pařeniště slavonických změn
U Besídky, která se v průběhu let z hospody rozrostla na hotel, to ale neskončilo. S tím, jak Slavonice přitahovaly další a další lidi uměleckého a volnomyšlenkářského ražení, rozrůstala se zdejší komunita „Besídkářů". „Renesance Besídky pro mě přesto znamenala jenom první level slavonických změn. Druhým bylo dát dohromady místní, což už je příběh Slavonické renesanční společnosti, u jejíhož zrodu stála moje žena Olga a další kulturomilný ženský. Od roku 1996 pořádaly jarmarky, koncerty a všelijaký jiný užitečný akce. A místní na ty akce docházeli. Olga chtěla slavonickou kulturu posouvat dál, kultivovat zdejší dění," vysvětluje Zdeněk. A tak vznikla druhá úroveň pro obrodu slavonické kultury – Spolkový dům (o Spolkovém domě nám podrobně povyprávěla přímo Olga).
Besídka do Slavonic nalákala přespolní, Spolkový dům vznikl pro místní obyvatele. I když i místní jsou podle Zdeňkových slov všichni naplaveniny: „Ve Slavonicích máme naplaveniny poválečné a porevoluční. A brázda mezi nimi byla vždy hluboká." Posledních třicet let ale ukázalo, že i přes veškerá dramata se při dobré vůli dají příkopy překlenovat. „Už to tady dávno není taková hlušina jako dřív. Zdejší si mnohem více uvědomují, že jsme součást Evropy. A spousta těch velkých změn vyrostla právě tady z toho pařeniště," uzavírá Zdeněk a ukazuje na zdi kolem sebe, na zdi Besídky.
U Besídky, která se v průběhu let z hospody rozrostla na hotel, to ale neskončilo. S tím, jak Slavonice přitahovaly další a další lidi uměleckého a volnomyšlenkářského ražení, rozrůstala se zdejší komunita „Besídkářů". „Renesance Besídky pro mě přesto znamenala jenom první level slavonických změn. Druhým bylo dát dohromady místní, což už je příběh Slavonické renesanční společnosti, u jejíhož zrodu stála moje žena Olga a další kulturomilný ženský. Od roku 1996 pořádaly jarmarky, koncerty a všelijaký jiný užitečný akce. A místní na ty akce docházeli. Olga chtěla slavonickou kulturu posouvat dál, kultivovat zdejší dění," vysvětluje Zdeněk. A tak vznikla druhá úroveň pro obrodu slavonické kultury – Spolkový dům (o Spolkovém domě nám podrobně povyprávěla přímo Olga).
Besídka do Slavonic nalákala přespolní, Spolkový dům vznikl pro místní obyvatele. I když i místní jsou podle Zdeňkových slov všichni naplaveniny: „Ve Slavonicích máme naplaveniny poválečné a porevoluční. A brázda mezi nimi byla vždy hluboká." Posledních třicet let ale ukázalo, že i přes veškerá dramata se při dobré vůli dají příkopy překlenovat. „Už to tady dávno není taková hlušina jako dřív. Zdejší si mnohem více uvědomují, že jsme součást Evropy. A spousta těch velkých změn vyrostla právě tady z toho pařeniště," uzavírá Zdeněk a ukazuje na zdi kolem sebe, na zdi Besídky.
Tím ale vyprávění nekončilo. Ještě zbývala poslední třešnička na dortu. Zdeněk se nemusel nechat moc přemlouvat, aby nás provedl po svém rodném domě, který stojí naproti Besídce. Měl čerstvě velkou radost z toho, že dům s pohnutou historií skončil v dobrých rukách designéra Michala Froňka a architektky Terezy Froňkové. „Pustí se do celkové obnovy a já jim s tím budu k ruce," říká a radostně se mu blýská v očích.
Postupně procházíme celý dům – od prastarých gotických sklepení, která jsou z části zatopená, přes místnosti s impozantními klenbami až do nejvyššího podlaží po terazzovém schodišti, kterému Zdeněk říká „plečnik". Vycházíme i na půdu s propadlou střechou, skrz kterou na trámy dopadají vločky sněhu. Při návratu dolů chytře podotýkám, že v jednom patře jsou za sebou místnosti řazeny tak, že by při otevření všech dveří mohla vzniknout pěkná enfiláda. „No jo, to je pravda," odpovídá Zdeněk, zatímco se řítí do dalšího podlaží. „Tak pojďte, vy enfilády!"
Text: Sára Goldbergerová
Fotografie: Alexandra Široká, Štěpán Kafka
Postupně procházíme celý dům – od prastarých gotických sklepení, která jsou z části zatopená, přes místnosti s impozantními klenbami až do nejvyššího podlaží po terazzovém schodišti, kterému Zdeněk říká „plečnik". Vycházíme i na půdu s propadlou střechou, skrz kterou na trámy dopadají vločky sněhu. Při návratu dolů chytře podotýkám, že v jednom patře jsou za sebou místnosti řazeny tak, že by při otevření všech dveří mohla vzniknout pěkná enfiláda. „No jo, to je pravda," odpovídá Zdeněk, zatímco se řítí do dalšího podlaží. „Tak pojďte, vy enfilády!"
Text: Sára Goldbergerová
Fotografie: Alexandra Široká, Štěpán Kafka